Téměř na všechny komentáře odpovídám pomocé reakce (rovnou pod článek).
Upřímně děuji za vaše komentáře a názory u mých článků! Nesmírně si toho vážím! :)

Duben 2011

Vtipné... ;)

11. dubna 2011 v 20:51 | Christie ♥ |  My Life!
Dneska ráno jsem si všimla, že při zadání názvu blogu jsem se spletla a místo takemyhand jsem napsala takemyhead... :D Což nechci. Říkala jsem si, že to třeba nebude vadit, že si toho nikdo nevšimne. Všili si toho. :D Takže se stěhuju. Stejný blog s jiným názvem. ;)

Takemyhand.blog.cz

A k tomu názvu. Je to podle jedné písničky, ale ne té od Simple plane, jak si můžete myslet, nýbrrž tato od Shawn McDonald. ;)

Síla okamžiku

9. dubna 2011 v 19:56 | Christie ♥ |  When I'm Writing
Dnešní den jsem strávila převážně doma, jelikož se stále zotavuji po nemoci a navíc venku nebylo moc hezky. Kam se podělo to hezké počasí? Volný čas jsem strávila u knížky a psaním. Napsala jsem 'něco' co by měla být krátká jednorázová povídka, ale nevím nevím. Raději jsem si to po sobě ani nepřečetla (:D) takže je možné, že tam budu mít habaděj chyb jak slohových, tak gramatických. I přes to doufám, že se najde někdo, kdo si to přečte a napíše upřímný komentář. ;)

Lucy, hnědovlasá mladá a velice pohledná novinářka, seděla se svým notebookem na klíně ve vlaku, který zběsile uháněl krajinou neznámo kam. Nervózně si okusovala ret natřený bezbarvým balzámem s vůní medu, nepřítomně hleděla na uhánějící krajinu a prsty nervózně bubnovala o klávesnici otevřeného počítače. Na malý moment se to v jejích očích nadšeně zalesklo a ona se sklonila nad svým počítačem a s velikým zaujetím začala psát. Bohužel to netrvalo dlouho a ona napsala sotva dvě věty, když začala znechuceně kroutit hlavou a všechny věty zase smazala. Smutně si povzdechla, zaklapla počítač a vytočila se tak, aby mohla nerušeně hledět z okna. Vlak zrovna projížděl mezi zelenajícími se kopečky na kterých se pásly krávy a koně a ona se musela chtě nechtě usmát. Milovala cestování a milovala, když se mohla koukat na tu nádhernou přírodu za okny. Slunce po dlouhé zimě zase začalo nabírat síly a dneska bylo ve zvláště dobré formě. Svými paprsky objímalo všechno, co mu přišlo do cesty a nenechalo se zahalit ani bělostnými mraky, které se sem tam objevovaly na jinak průzračně modré obloze. Všechno bylo dokonalé. Tak proč nemůže najít žádnou inspiraci pro pondělní vydání? Připadala si naprosto vyždímaná, bez emocí, bez nápadů, nepoužitelná. Možná už vychází z formy! Nepatrně se nad touhle myšlenkou pousmála. Bylo jí teprve šestadvacet let, takže o vycházení z formy nemohla být řeč, ale začala vážně uvažovat, jestli opravdu má dost talentu na to, aby mohla psát pro noviny a to, že jí přijali do svého týmu jí připadalo jako těžko vysvětlitelná náhoda. Ještě nedávno se ráda projížděla vlakem a častokrát nasedla do vlaku jen tak, dojela do města které neznala, procházela se neznámými uličkami a pozorovala kolemjdoucí lidi jako nezaujatý divák. Ráda přemýšlela nad tím, proč asi zrovna tento člověk tak spěchá a co se mu honí hlavou či proč se tato mladá dívenka tváří tak utrápeně. Přišlo jí okouzlující, že si o každém člověku může vymyslet svůj vlastní příběh, nehledě na to, jaká je skutečná pravda. Čerpala z těchto drobných výletů neskutečnou inspiraci pro své články a většinou napsala pár povídek ještě po cestě domů. To ale o dnešku neplatilo. Zrovna se z jednoho takového výletu vracela a nenapadlo jí absolutně nic, kromě toho, že by mohla napsat, jak je neschopná. Do zítřka měla napsat článek o místním festivalu, který proběhl o víkendu a měla zaplnit zadní stránku nějakou povídkou a ona ještě nenapsala ani řádku. Musela se smířit s tím, že asi dostane vyhazov. Otevřela láhev s vodou, stojící na stolečku před ní, trochu si zvlažila vysušené rty a opřela se. Musela asi na chvilku usnout, protože když znovu otevřela oči, vlak se rozjížděl z nějaké stanice, aniž vy zaregistrovala, že zastavil. Uličkou mezi sedadly zrovna procházela mladá, tmavovlasá dívenka v roztomilých květovaných šatech, asi v jejím věku. Byl to takový ten typ dívky, kterou lehko přehlédnete, ale když už si ji všimnete, zaručeně vás na ni zaujme její přírodní krása a nespustíte z ní oči. Zvláštní ale na ní bylo to, jak se tvářila. Vypadalo to, že stěží zadržuje slzy a přitom se tak hezky usmívala! A i když Lucy neměla problém vymyslet si o komkoli co asi právě prožívá u této dívky se jí nepodařilo vymyslet nic. Dívka si sedla nedaleko Lucyina místa, opřela si hlavu o studené sklo a ztěžka vydechla. Osušila si kapesníkem slzy, zavřela oči a začala cosi šeptat. Tvářila se u toho tak zaujatě a tak spokojeně a vyrovnaně, že to bralo dech! Lucy seděla tiše, ani nedutala a s velikým zaujetím sledovala tuto dívku. Sice nedovedla dost dobře vysvětlit proč, ale při pohledu na onu dívku se cítila strašně příjemně. Připadala si jako by jí někdo objímal, jako by někomu záleželo na tom, jak se má a co prožívá.Jakoby byla pro někoho důležitá. Najednou jí její problémy s psaním přišly směšné a cítila se dost trapně za to, jak se tady ještě před chvílí rozčilovala. Nedokázala z té dívenky spustit oči, koukala na její vyrovnanost ve tváři, koukala na to, jak pokorně ta dívka vypadá. Na chvíli zauvažovala, jestli to náhodou není anděl a trochu se nad tím pousmála. Čas přestal být důležitý a ona jej nevnímala. Kdo ví, jak dlouho tam seděla a pozorovala ten dokonalý výjev, když vlak znovu zastavil. Dívenka s leknutím otevřela oči. Začala se rozhlížet kolem sebe a vypadala, jako by se právě probudila. Potom si rychle sbalila koženou knížku, kterou při nástupu položila vedle sebe a chtěl odejít. Lucy netušila co má dělat, ale věděla, že když tu dívku nechá jen tak odejít, nejspíš toho bude litovat. Rychle vyskočila z místa a poklepala zmatené dívence po rameni. Ani si neuvědomila s jakým zaujetím v hlase se ptá.
"Prosím vás, nezlobte se, že vás ruším, ale prostě mi to nedá jinak. Co jste to dělala, jak to, že jsem se cítila tak hezky, když jsem vás pozorovala?" najednou si připadala hrozně směšně a trapně, když si uvědomila na co se té paní právě zeptala. Měla silné nutkání utéct z místa. Ovšem reakce té dívenky jí přiměla zůstat. Dívka se začala srdečně smát.
"Modlila jsem se. Modlila sem se za všechny lidi, kteří ještě mého tátu neznají. On vás miluje. Omlouvám se, už musím jít." Po těchto slovech seběhla s vlakových schůdků a už byla pryč.
Lucy zmateně došla zpátky na své místo a nemohla uvěřit tomu, co se právě odehrálo. Na jednu stranu si to nechtěla připustit, ale na druhou stranu věřila, že to, co právě prožila bylo něco mnohem většího, než jen obyčejná jízda vlakem. Doposud o Bohu nikdy neslyšela a vždycky ho měla spojeného jenom s její vlastní starou prababičkou, které v kuchyni na zdi vysel kříž ke kterému se dvakrát denně modlila. Nikdy netušila, že by někdo o Bohu mohl mluvit s takovou láskou v srdci, že by to někdo mohl tolik prožívat. A taky nevěděla, že někdo tak mladý a tak pěkný by mohl věřit, že Bůh existuje a že jí miluje. A to, jak oslovila svého Boha tátou jí vehnalo slzy do očí. Jedna číst jejího já zachovávala chladnou hlavu a říkala si, že je to nesmysl. Ovšem najednou tady byla její nová část, dosud nepoznaná, která toužila toho Boha poznat. Byla z těchto nových pocitů tak zmatená! Netušila, co jiného dělat a tak vytáhla notebook a ze celou tuhle chvíli si zapsala. Napsala povídku plnou emocí a poznání a když skončila, bylo jí jasné, že na tuhle chvíli nikdy nezapomene a bude se snažit zjistit jestli Bůh doopravdy existuje.

Let's start!

9. dubna 2011 v 13:17 | Christie ♥ |  My Life!
Zdravím! Nápad, založit si blog přišel zčistajasna. Aby jste rozumněli, tohle není můj první blog... Ovšem na těch předešlích blozích jsem nikdy moc dlouho nevydržela. A nevěděla jsem, co na ně psát. Takže doufám, že tenhle mi už vyjde a vydržím tady dlouho. Rozhodla jsem se, že zde budu psát zážitky ze svého skromného života, přidávat své fotky a své 'povídky'. Také si zde udělám něco jako čtenářský deník a na některé knížky tady vždy udělám krátkou recenzi, stejně jako na dobré filmy a nebo hudbu.
Asi bych se měla představit. Jmenuji se Kristýna, ale pro zachování alespoň jakésiho soukromí zde nebudu uvádět své příjmení a vydávat se tady budu pod přezdívkoou Chrisrie. Nebyla bych ráda, aby můj blog byl vyhledát při zadání mého jména do googlu a podobných vyhledávačů. Nerada píšu nějaké informace o sobě, nikdy nevím co napsat! Ani teď to nebude o moc lepší. Ti, kdo mě znají, vědí jaká jsem a ti kdo to nevědí, nechť mě poznají!:)


Thank you for your loyalty.
©2011 | Christie ♥